Velké příběhy jsou vždy milostné.
Přes otevřené okno proudil místností chladivý ranní vzduch, peřiny zašustily a ona se v posteli dlouze protáhla, jako kočka, pomyslel jsem si. Přitom se ke mně otočila čelem a z její tváře na mě zářil ruměnec. Na denním světle jsou i vzpomínky nemravné...
Ale mohlo to být i jinak. Fotograf Peter Fabo nevytvořil uzavřený příběh, v jeho práci se mu povedlo nabídnout divákovi jakýsi návod na příběh. Možná ale svým fotografickým dílem Diana jen vysílá k divákovi impuls ke vzpomínce na něco, co všichni důvěrně známe, na něco, o čem se příliš nehodí mluvit, co si každý chrání a na co rád vzpomíná. V obecném pohledu je to téměř vždy stejné, přesto pokaždé úplně jiné. Oproti "původní" podobě fotografického díla (kniha v limitované edici), která obsahovala cca 80 nechronologicky řazených fotografií z období přibližně sedmi let, je zde publikovaná část jen fragmentem. Předmětem Fabova díla je ?vzpomínka, možná portrét? autorovy partnerky Diany. Některá slova jako "původní" nebo "portrét" záměrně umísťuji do uvozovek, a to proto, že práce, kterou Peter Fabo představuje ve svém projektu, nezapadá do klasické definice těchto pojmů. Jeho práce osciluje mezi komentářem a osobní zpovědí až vyznáním se Dianě.
Jde o složitou intelektuální strukturu, ve které autor zpochybňuje definici portrétu z pohledu diváka. Vytrhává jej z jeho běžných hodnotících kritérií závislých na a) divákově zájmu o portrétovanou osobu, b) autorovi portrétu jde-li např. o významného umělce (portrét Paula Forta od Gina Severiniho) anebo c) spojení obou předchozích příkladů (autoportrét od Rembrandta). Petru Fabovi se podařilo tuto základní vztahovou rovinu odstranit a nabídnout divákovi dialog mezi jím samým a anonymní dvojicí Diana-fotograf. Je to právě neurčitost až mnohoznačnost příběhu, která nám dovoluje do tohoto vztahu vstoupit. Divákovi se Fabovy fotografie zdají povědomé, důvěrně známé díky svému civilnímu výrazu. Možná právě jejich podobnost se vzpomínkovou fotogalerií téměř každého z nás dělá z projektu Petra Faba otevřené dílo komunikující naléhavě s diváckým kontextem.
Nabízí se několik zásadních otázek. Především: Kde hledat autorský počin? A co je tedy autorovým dílem? Domnívám se, že je to především zúžení autorského počinu na výběr obrazů, který je současně s tím povýšen na médium tvorby. Ve Fabově knize jsou jednotlivé fotografie různě velké, některé prezentuje ve "špatné" rovině, divák je nucen naklánět knihu jednou doprava, jindy doleva, některé zaplňují celý formát dvojstrany, k jiným je třeba se naklonit a drobné "kontakty" tak dešifrovat. Je to způsob, jímž autor hierarchizuje jejich emocionální význam. Fotografie tak něco divákovi připomínají. Je přece běžné, že při listování stovkami starých fotografií ne všechny otočíme do správné polohy. Stávají se tak záblesky na divákově sítnici, kde ulpívají obrazy schopné asociovat zapomenuté okamžiky, vůně, nálady. Není třeba podrobnějšího hledání, pootáčení.
V čem se tedy práce Petera Faba liší od "domácích fotografií" ? Přestože by bylo možné takto, prostřednictvím konceptuálního klíče, pokračovat a celé dílo analyzovat jako chladnou spekulaci výběru, je v jeho práci obsažen ještě jeden velmi důležitý prvek. Tím je filozofická otázka o možnosti reprezentace umění. Asi každý z nás má zkušenost, kdy se snažil předat nějaký intenzivní zážitek s uměleckým dílem druhé osobě. Popis zúžený na předmět a způsob provedení dovede obvykle jen mizivě přenést metafyzický pocit z díla na posluchače, kteří tuto zkušenost nemají. Možná však jiné dílo, báseň, performance apod., tuto schopnost má. Jsem přesvědčen, že to je ve Fabově díle to nejpodstatnější. Pocitovým výběrem různých fotografií, jednou neostrých, přesvětlených, jindy jen v podobě řady kontaktů, nám představuje fotografický přepis abstraktního CITU. Citu, který vnímáme, který nás obklopuje, který už odněkud známe. Fabo použitím estetických strategií a metod, jako jsou série, chyba, kompozice nebo barevnost, odpoutává divákovu pozornost od předmětu fotografované reality ke konstrukci umělecké podstaty.

Vladimír Pešek