Nebo na zemi


Ďakujem všetkým
ktorí ste ma urobili

Táto báseň má tri poschodia
Kde začína netuším,
ale končí dole,
ako všetky stvorenia

Život,
ako si mám s tebou rýmovať?
Keď ani neviem,
čo ti dnes mám povedať?

Vstávaj
Padá nebo
Praj si niečo

Tak si prajem



Moje celoživotné dielo
Nezblázniť sa
a žiť tak,
aby moje nebo,
nerobilo tebe peklo

Dni, kedy sa to trochu darí,
niečo vo mne ticho vraví
Ak bude ešte horšie,
zachránia nás mamy

Neznášam červenú,
milujem červenú noc
a moč je každým ránom hustejšia,
čím hustejšia je noc

Pekný večer strieda bolesť,
hrávam sa na umelca,
aby som ju vedel uniesť

Nie je dôležité začať,
ale začať spať
A ráno sa správať tak,
ako prvý krát

Čo by sa stalo, ak by už „nebo“ bolo na zemi? Pošliapali by sme ho? (P. Fabo)

Peter Fabo pracuje s fotografií jako s impulzivním nástrojem nutkavé registrace. Ta je buď vnější, nebo vnitřní. Pro vnější používá apropriace reálných situací s veškerou možnou surovou popisností, která se podprahově usazuje v lidském vědomí a tiká tu jako horečnatá pochybnost ve spáncích či čekající, dobře umístěná rozbuška. Druhý typ registrace – vnitřní – zohledňuje samotné procesy tvorby, proud valící se ven. Ventil, který se pod tlakem hroutí. Tady se autor noří do technologického procesu fotografické „materializace“ obrazu. Splývá s ním. Sám se stává látkou, médiem, vývojkou a zhodnocovaným materiálem. Pro okamžitost záznamu je nejvhodnějším nosičem fotogram. Protože jde o autenticitu výrazu, který se rodí z jakéhosi manického sebe-rituálu, forma je sekundární. Peter Fabo hovoří o špinavé cestě technologie do které umisťuje svá gesta, obrazy a poselství.

Fabova fotografická práce volí přímou cestu experimentu, v níž se však fixují opakující se znaky, které tak dostávají relevantní pozici referentů. Odkazují k tématu, či spíše tematizaci určitých oblastí lidské zkušenosti, které samy procházejí procesem podráždění a šoku. Autor hledá analogii mezi tvorbou a ontologickým pohybem, jemuž jsou do cesty kladeny překážky, respektive usiluje o výraz, který by tento pohyb co nejvíce sjednotil. Tvorba jako přímá akce, do níž se sype, co je po ruce. Rentgeny všednosti a revolty. Vznikají paralelní výrazové řady: obrazy-znaky, obrazy-struktury, obrazy-archivy, obrazy-banality. Výstava je potom fází jejich promíchání. „Emulze“, z níž se vyjeví výsledný „obraz“ je tu zastoupena médiem výstavy. Ta má své charakteristické aspekty, jež můžeme pozorovat u podobně uvažujících autorů, kterými je Wolfgang Tillmans nebo byl Eberhard Havekost. 

Především jde o rozpuštění reprezentace. Ta je nahrazena proměnlivým, tekutým kontextem, který různě zabarvuje emoce, zakaluje nebo vybrušuje a přelešťuje významy v jejich rozmanitých materiálních výstupech. Vzniká tříšť času odkazující na nemožnost setrvat v přítomnosti, neboť fotografie (a každé umělecké dílo) je vždy ohlédnutím zpět. Fabo se koncentruje na vzorce prolínání různých minulostí. Mísí to, co bylo včera s tím, co emanuje a sedimentuje z dětství, ze vztahů, ze společnosti, z politiky ad. Různé stupně vědomí například stojí za jeho aktuálním statusem - „aktivním otcovstvím“. 

Výstava Nebo na zemi je prostupující se evokací diverzity tvořící a zároveň samovolně reflektující pocit ze současnosti. Iracionalita trhlin a meziprostorů ztělesňuje zrak. Odkazuje na jeho zranitelnost, která hrozí při pozorném „dívání se“, při „spatřování“. Melancholie nemíst a zapomenutých záhybů, v nichž se cosi zapouzdřilo je přehlušováno zvučnými gesty. Svět špíny překrývají loga a emotikony. Diamant tvrdý jako moc, banán měkký jako člověk. Nebe na zemi (český překlad) lze vnímat v ostré ambivalenci. Vážně, ironicky i vizionářsky. Vizionářsky ovšem spíše bezvýchodně - jako zhroucení nebeské klenby, v jejíchž sutinách se možná něco nového zrodí.

Petr Vaňous