1. Zio, disco klub a magická formule subkultury mládí ve Spišské Nové Vsi. Barevná světla a discopára se sladkou příchutí. Křiklavost s ironickým úsměvem utlačuje temnotu do kouta. Duhová zábava! Žízeň po životě! Rebelie! Začátek!

...

2. Peter Fabo dělá obrazy a svojí aktivitou se ptá mj. po charakteru umělce. Kdo to je?
Jeho práci jako celek lze chápat jako obrazové vrstvení a síťování reprezentace věcí, lidí a událostí s jejich významy. Tento aspekt lze nejlépe vypozorovat v jeho instalacích, kde jsou jednotlivé artefakty konfrontovány v prostorovém dialogu. Vedle sebe jsou kladeny jeho více formalistické práce a deníkové obrazy z každodenního života. Můžeme zde narazit na abstrahovanou a estetizovanou realitu i špinavou a pomočenou abstrakci. Tyto jazyky však nelze vnímat ani chápat odděleně. Jsou součástí vesmíru FABO. FABO se může stát rodinou, umělcem i autorem obrazů s mírně perverzivním nádechem. Poučení z jeho tvorby potom tkví především v syntéze těchto perspektiv, jenž činnost umělce decentralizuje na společné proudění několika motivací, snah a nakonec i výsledných typů uměleckých děl. Ať už v tomto případě použijeme chvályhodné slovo všestrannost, nebo temnější rozpolcenost, význam zůstává stejný. Já jako svět(y), svět(y) jako já. Otázka, zda je člověk, který na sebe bere roli umělce potřebný k interpretaci zde ztrácí na významu, protože je nám ukazováno obojí. A vůbec, je ještě v době kdy identita je značkou, smysluplné tyto kategorie rozlišovat? Umělec myje špinavé nádobí v dřezu tak jako tak.
Fotografie a fotogramy, které zde vidíme, totiž nejsou jen díla umělce, ale (sub)umělců, otců, žen, dětí a cizích psů. Takováto, mírně nadnesená holistická interpretace odkazuje k pojetí autorství jako média. Jeho prostřednictvím proplouvají proudy, jejichž je FABO jakýmsi kormidelníkem. Výstava nás návádí k asociativní a imaginativní činnosti, neboť divák sám její příběh dovršuje, či naopak teprve začíná. Ať už přistoupíme na tento holismus s vážností nebo mírným sarkasmem (doporučuji druhé), musíme uznat určitý pocit, který objímá tuto neuchopitelnou prolínající se mnohopohledovost. Ta směřuje k cíli – konstelaci obrazů, která má však tendenci k samovolné rozbíhavosti. Jeden motiv podněcuje druhé, ty další, a takto se začínají nekontrolovatelně rozšiřovat až už je nezbytné přistoupit ke kormidlu a začít je lehce postrkávat až se z rozbíhavosti stává sbíhavost.
FABOva výstava nám připomíná, že přestože je vše jasné a různorodé energie se nezvratně sbíhají do horizontu dní, je třeba se každý den přesvědčovat o mnohém. Zastavit se bez důvodu a nechat pocity, myšlenky a obrazy rozbíhat až do okamžiku zapomnění. FABOvy kompozice jsou odhalováním něčeho, co jsme možná viděli a věděli, ale musíme to pocítit znovu. Nejsou ani tak o jisté vědomosti, ale o bytí s nejistým fluidem dní, které zbývají do konce.

František Fekete.