Milá Terezko,

to, co vidíme v těchto dnech v galerii Buňka, je instalace Petera Faba s názvem COOL2015. Peter svou uměleckou tvorbu pojímá jako vytváření vizuálních situací. K tomu umístění galerijního prostoru přímo vybízí. Situaci zahlédneme mimoděk při chůzi parkem a pokud nás zaujme, přicházíme blíž a umělec nám dovoluje přímo fyzicky být její součástí. Kde se ocitáme?

Zeměkoule dnes skýtá mnoho předmětů. Svět současného umění dovoluje umělcům, aby jakékoliv z těchto předmětů používaly a jejich plénum je násobeno nesčetnými možnostmi jak je interpretovat. Instalace je tedy shluk věcí, zlomek vyňatý z celku. Centrálním prvkem kompozice jsou barevné kusy koberců zářivých barev, od jejichž přítomnosti se odvíjí další dění. Pojďmě spolu použít koberce jako výchozího bodu k obecné úvaze.

První premisou bude drobný příběh. Peter je nejenže kreativním tvůrcem, je i kreativním otcem. Své dceři do pokoje vyrobil koberec, skládající se z menších, různě barevných kusů, které vyřezal do okrouhlých, na zvířátka odkazujících tvarů. Koberce, které zůstaly, se Peter potom rozhodl recyklovat, jak fyzicky, tak významově. Dodávám, že odřezky měli oproti původním tvarům jakýsi inverzní charakter. Harmonickou zvířátkovou kulatost vystřídala podivná špičatost. To byla premisa druhá. A konečně, jaký z toho vyplývá závěr?

Koberec má prvoplánovou úlohu tepelné izolace, v druhém plánu funguje jako dekorace. Představme si ho v galerii, kde první úlohu neplní. Zbývá pouze jeho estetická hodnota. Tvar a barva. V novém prostředí najednou funguje jako abstraktní veličina, která koexistuje s intarzíí, zavařovačkami s duhovou barvou a posprejovaným sklem. Pokud to, co v předmětu vidím, je pokaždé jiné, potom tvrdím, že se jakási umělecká esence nenachází uvnitř předmětu, není ohraničena jeho konturami, nýbrž kousek (nebo také daleko) od něj. Respektive, nachází se na cestě. Dynamicky, jako zvuková vlna, osciluje mezi kobercem a intarzií, mezi sklem, naší myslí a zavařovačkami se zkamenělou duhou. Na této vlně cestuje vážnost a v protisměru míjí ironii. Pokud přistoupíme na tuto hru, zapojíme svou vlastní vlnovou délku a hra se promění. Tou podstatnou součástí nejsou ony předměty, ale prostor mezi nimi. Jdou si naproti, míjejí se, druží se, nebo si ze sebe navzájem dělají legraci. Jsou tak hodné, že se dokonce vydávájí naproti nám a vylézají mimo galerii!

Vytváří vztah mezi oranžovým a modrým polem na pravé straně galerie modré prso s oranžovou bradavkou, nebo opuštěný ostrov v nekonečné modři? Je mapou dětského snění, podvědomé erotické fantazie nebo zpodobněním těla mladé ženy? Jsou banány banány? Jsou banány cool? Není duhová veselost barev veselá až trochu moc? Co by se stalo, kdybychom pokryli antický chrám koberci CMYKových barev?

...

Peter Fabo ve výstavě cestuje mezi předměty a jejich významy, a tím vytyčuje nový materiálový a vztahový řetězec. Tato linka se ovšem rozvětvuje se s příchodem každého nového kolemjdoucího. Nehledejme proto ohraničené myšlenky, ale chyťme do hrsti nové! Zda jsme diváci, nebo tvůrci, na tom nezáleží.

S láskyplným pozdravem,

František Fekete.