Je přímá úměra "čím delší, tím lepší," pravdivá? Hledisko kvantity je svůdné a prosazuje se nejen v oblasti hospodářství, průmyslů a filmů pro dospělé, ale i na poli kultury. Nadprodukce v umění může vést k reakci v podobě příklonu k přístupům založeným na řemeslnosti a pečlivosti, u nichž však jak po banánové slupce hrozí sklouznutí k samoúčelné virtuozitě. "Žádné dobré dílo nemůže snést spěch," zaznívá v renesanční moralitě Loď bláznů a Peter Fabo se od fotografie přiklání k trpělivost vyžadující intarzii.

Fabovy dosud čistě abstraktní intarzované obrazce mají nového hrdinu - banán. Zažitá divácká interpretační schémata by exotické ovoce zpracované technikou zatíženou historickým spojením s vládnoucí evropskou vrstvou mohla spojovat s postkoloniální kritikou, jenže banán má potenciál vypovídat i o intimnějších tématech, jak ukazuje Táta nesoucí na svých bedrech všechnu tíhu světa. Ale i se spasitelstvím opatrně: "Kdo chtěl by svět si na hřbet klásti, hned zřítil by se do propasti".

Už jen užití CMYK barev připomíná Fabovu práci s technicky reprodukovatelným obrazem, tak jako v případě Longeru, který obíhá prostor galerie, šedou kostku, a je nejspíš výplodem zastydlého chlapáckého soutěžení v délce. A i když je ironie pro zbabělce, kteří se bojí patosu tak jako my, site specific má i osobnější podtón, kterým se ale při letní výstavě nesluší obtěžovat.

Tomáš Klička